Pohledávka

je v právo věřitele na plnění od dlužníka. Spočívá v právu věřitele požadovat po dlužníkovi, aby něco dal (například peníze ve stanovené výši), konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl.

Pohledávka může být peněžitá, nebo nepeněžitá. Jedná se o majetkovou hodnotu, kterou lze až na výjimky převést na jiného (postoupení pohledávky) a která, nezanikne-li smrtí věřitele, může být předmětem dědění.

 

Věřitel

je subjekt práva oprávněný ze závazkového právního vztahu požadovat plnění po dlužníkovi. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli.

Označení věřitel vzešlo ze skutečnosti, že půjčující osoba věřila, že jí dlužník dlužnou částku splatí.

 

Dlužník

je subjekt práva povinný ze závazkového právního vztahu k plnění vůči věřiteli. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli.

 

Neplatič

je dlužník, který neuhradil své závazky k datu splatnosti. Každý, kdo má nějaký závazek je dlužníkem. Neplatičem se stává ve chvíli, kdy neuhradí svůj závazek ve lhůtě splatnosti.

Věřitelé se často snaží chránit před neplatiči tím, že uveřejňují jejich jména na internetu nebo jinde. Vznikají tak tzv. "registry dlužníků" (ve skutečnosti se jedná o registry neplatičů).

 

Dluh

označuje to, co je někdo někomu povinen vyrovnat. Je to předmět vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který zahrnuje oprávnění věřitele a povinnost dlužníka, aby dluh vyrovnal. Z hlediska věřitele se tento vztah označuje jako pohledávka: to znamená, že pohledávka je oprávnění věřitele požadovat od dlužníka vyrovnání dluhu, tedy takzvané plnění.

Dluh se obvykle prokazuje písemným potvrzením (směnkou, dluhopisem) dlužníka věřiteli a bývá doprovázen splátkovým kalendářem, který stanoví, jak se bude splácet. Dluh je obvykle peněžní a vzniká na základě právního titulu: půjčkou (úvěrem), nákupem s odloženou platbou etc. Dlužník tak získává prostředky nebo komodity, které splatí až později, většinou však za půjčené prostředky platí navíc úrok. Je-li dlužník v prodlení, opožděním platby a podobně, mění se pohledávka na nárok.

 

Úrok

je peněžitá odměna za půjčení peněz. Věřitel, který může dočasně postrádat nějakou finanční částku, ji půjčí dlužníkovi, jenž s ní může disponovat; jinými slovy věřitel poskytne dlužníkovi úvěr. Do určité sjednané lhůty musí být zapůjčená částka – nazývaná jistina – navrácena spolu s navýšením, úrokem.

Fakticky je úrok projevem časové preference. Lidé obvykle preferují spotřebu dříve před později (považují-li budoucí statek za totožný se současným). Proto pokud mají se spotřebou počkat, musí být motivováni k takovému odkladu. Jednou z možných forem motivace je právě úrok, cena, kterou dlužník nabízí věřiteli za zapůjčení prostředků na nějaký dohodnutý časový interval. Bez této dodatečné platby by věřitel neměl důvod, proč odkládat svou spotřebu.

 

Úrok z prodlení

je platba, která náleží věřiteli, pokud dlužník nesplnil své povinnosti a včas nesplatil svůj peněžitý závazek. Nejedná se o sankci, ale o náhradu ceny peněz (tedy náhrada za věřitelovu nemožnost jimi k dni splatnosti disponovat). Nárok na úrok z prodlení vzniká věřiteli nezávazně na důvodech, které vedly k nesplnění včasného závazku. Věřitel je povinen zaplatit úrok dnem, kdy nedodržel datum splatnosti, až do dne zaplacení. To vše samozřejmě za podmínky, že úroky z prodlení jsou součástí splátkové smlouvy.

Výše úroku z prodlení může být smluvně dohodnuta (např. ke každému dni po datu splatnosti – pohybuje se řádově v promile – nebo měsíčně – pohybuje se max. v několika procentech) nebo vyplývá ze zákona (repo sazba + 7 %). Základem pro výpočet úroku je částka peněžitého závazku (ke které se úrok z prodlení s každým nedodrženým datem splatnosti přičítá, takže ve skutečnosti opisuje dlužná částka mírnou exponencielu). Pokud úrok přesáhne přiměřenou míru, je obvykle soudně nevymahatelný. Soud může úrok z prodlení snížit nebo i zrušit. Je v zájmu dlužníka, aby úroky z prodlení nenavýšily dlužnou částku do výše, ve které ji nebude schopen splácet – jedna z možností je dohodnutí splátkového kalendáře.

 

Penále

je sankce za zpožděnou platbu, nedodržení data splatnosti.

Nejčastěji se uplatňuje penále v případě opožděné platby daně. V případě nedoržení splatnosti se automaticky vypočítává penále jako příslušenství daně. Penále se vypočítává za každý den následující po data splastnosti až do dne platby. V případě nedodržení splatnosti penále se další penále nevyměřuje (penále z penále).

Způsob výpočtu daně je dán zákonem:

            - § 63 zákona o správě daní a poplatků.

            - § 104 odst. 2, § 105 odst. 2 a 3 zákona o DPH.

            - § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

 

Konkurs

je v českém právu jedním ze způsobů řešení majetkového úpadku, předlužení firmy. Jde o speciální druh soudního řízení, při němž je zpeněžen majetek dlužníka a výtěžek je rozdělen mezi jeho věřitele. Samotný výraz konkurs pochází z latinského concursus creditorum, což znamená sběh věřitelů.

Konkurs je v současné době upraven v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. O prohlášení konkursu rozhoduje na návrh věřitele nebo dlužníka soud. Po prohlášení konkursu se dlužník označuje jako úpadce. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem z dlužníka (úpadce) na soudem ustanoveného správce konkursní podstaty. Konkursní podstatu tvoří veškerý majetek dlužníka.

 

Půjčka

je typem dluhu. Podobně jako jiné typy dluhu má půjčka za následek redistribuci finančních prostředků v průběhu času mezi věřitelem a dlužníkem.

V rámci půjčky dlužník obdrží určité množství peněz, nazývané jistina od věřitele a je povinen mu tuto částku do určitého data v budoucnosti splatit. Většinou jsou peníze spláceny v pravidelných částkách, nejčastěji jednou za měsíc. Půjčka je většinou poskytována za poplatek, jež je nazýván úrokem. Pokud je půjčka uzavírána jako právní akt, pak může být dlužník vázán dalšími omezeními.

 

Insolvenční řízení

je obecně jakékoliv zvláštní soudní řízení, jehož předmětem je projednání úpadku a jeho řízení. V ČR se pojmem insolvenční řízení rozumí v současnosti řízení podle insolvenčního zákona. Insolvenční řízení je druhem občanského soudního řízení. Jeho charakteristickou zvlášností je to, že v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak i řízení vykonávacího. K tomu, aby insolvenční řízení mohlo proběhnout není třeba exekučního titulu (nejde u univerzální exekuci). Podmínky, které jsou nutné, aby toto řízení mohlo proběhnout, se zjišťují v jeho rámci a pokračuje se pak realizací potřebných opatření. Týká se vždy určitých situací, které vyžadují, aby jim byly přizpůsobeny i hmotněprávní principy i procesní zásady. Cílem řízení je dosáhnout majetkového uspořádání mezi větším počtem subjektů, které by krizovou situaci překonalo (sanační řešení) anebo z ní vyvodilo nezbytné důsledky (likvidační řešení). Nemá povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami, jde o uspořádání majetkových poměrů většího množství subjektů. Uplatňuje se zásada par conditio creditorium = rovné podmínky pro věřitele, nicméně v určitých právních úpravách jsou určité výjimky - určité skupiny věřitelů mají zvýhodněné postavení podle druhu pohledávek.

 

Bezdůvodné obohacení

Zákon uznává celkem čtyři důvody, z nichž může vzniknout bezdůvodné obohacení. Jsou jimi majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu

Je to jeden z nejčastějších důvodů vzniklého bezdůvodného obohacení. Dochází k němu tehdy, kdy jedna strana získala majetkový prospěch, avšak neposkytla oproti němu odpovídající plnění. Příkladem můžou být situace, kdy přeplatíme nějaký závazek, a věřitel si tento přeplatek ponechá. V té chvíli splnil podmínku pro bezdůvodné obohacení. Jinou situací bývá například poukázání nějaké částky na účet špatného příjemce – např. vinou chyby při udávání čísla účtu příjemce. I v tomto případě, pokud se příjemce rozhodne v tichosti si tuto znenadání se objevivší částku na svém účtu ponechat, dojde na jeho straně k bezdůvodnému obohacení.

Majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl

Vzniká tehdy, kdy plnění přijme osoba, která sice v nějaké dřívější době byla k přijetí oprávněna, avšak v současnosti již toto oprávnění nemá (a přesto plnění přijme). U této osoby pak došlo k bezdůvodnému obohacení rovněž.

Majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu

Je podobný plnění z neplatného právního úkonu. I zde může dojít k situaci, kdy původně právní důvod existoval, ale z nějakého důvodu byl později zrušen a plnění došlo právě až po zrušení tohoto důvodu. Je také možnost, že právní důvod také nikdy neexistoval

Majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů

Jedná se o obohacení, které vzniklo díky příjmům z nepoctivých zdrojů – jejich klasifikace je potom předmětem soudního jednání.

Zákon dále udává, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno to, co měl po právu plnit sám. Nemusí zde tedy dojít pouze k hmotnému obohacení (jedná se o tzv. obohacení nepřímé). Může k němu dojít jak nějakým činem, tak zdržením se od nějakého činu.

Vydání bezdůvodného obohacení

Základním právním následkem bezdůvodného obohacení je toto obohacení vydat příslušné osobě (podle zákona osobě, na „jejíž úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno“). Nelze-li toto splnit, pokud např. osoba již zemřela nebo ji není možné zjistit, pak se předmět obohacení vydává státu. Vydávání bezdůvodného obohacení probíhá principem tzv. „naturální restituce“. Je tím myšleno vrátit přesně to, co bylo obohacením získáno. Pokud tohle nejde učinit, např. v případech, kdy k obohacení došlo formou nějaké práce (výkonů), pak musí být poskytnuta adekvátní finanční náhrada za toto plnění. Vydávající má také právo na úhradu nutných nákladů, které vynaložil na předmět svého bezdůvodného obohacení po dobu jeho držení – ovšem pouze v případech, kdy tohoto obohacení nabyl v dobré víře.

Pokud k obohacení nedošlo v dobré víře, je vydávající povinen vydat krom předmětu obohacení také užitky, které mu z něj vyplynuly. Jedná-li se o vydání předmětu bezdůvodného obohacení u subjektu, který jej nenabyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo na vydání uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i v případech, kdy by jinak takovému rozhodnutí nepodléhaly. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.

Bona fides neboli dobrá víra je psychická kategorie, která je významná z hlediska řady ustanovení občanského zákoníku. V dobré víře není ten, kdo věděl (rozpoznal) nebo se zřetelem k okolnostem případu vědět měl, jaký je právní stav.
Co se nepovažuje za bezdůvodné obohacení

Podle výslovného ustanovení zákona (§ 455 obč. zák.) se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí promlčeného dluhu nebo plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. V daných případech se totiž plnění opírá o povinnost plnit, byť pouze v podobě tzv. naturální obligace. Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje též plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. To však neznamená zhojení neplatnosti právního důvodu, který daný závazek založil; jde pouze o uznání platnosti poskytnutého plnění.

Vymáhání bezdůvodného obohacení

Vymáhání bezdůvodného obohacení je možné samozřejmě soudní cestou, obvykle je poměrně lehce prokazatelné (zejména pokud spočívá v plnění z omylu) a důkazně nenáročné (s výjimkou složitějších obchodních věcí). V případě obrácení se poškozeným na soud, musí podat tzv. žalobu na vydání (plnění) bezdůvodného obohacení, která musí obsahovat všechny náležitosti podle občanského práva procesního. Jsou jimi zejména:

  • Uvedení soudu na který se poškozený obrací
  • Osobní údaje obou zúčastněných stran (tj. žalobce i žalovaný)
  • Čeho se žalobce domáhá
  • Popis, jak k bezdůvodnému obohacení došlo
  • Uvedení důkazů
  • Návrh rozsudku
Promlčení bezdůvodného obohacení

Existují dva typy lhůt určujících dobu promlčení na vydání plnění plynoucího z bezdůvodného obohacení. Dělíme na je subjektivní a objektivní lhůta.

Subjektivní lhůta promlčení Právo na vydání plnění plynoucího z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky uběhnuté ode dne, kdy se poškozený dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (proto se jedná o subjektivní lhůtu – záleží na našem zjištění).

Objektivní lhůta promlčení V tomto případě se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejdříve za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (tato lhůta je nezávislá na našem vědomí o existenci práv z bezdůvodného obohacení). Pokud nastane případ, kdy jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

 

Ručitel

je osoba, rozdílná od dlužníka, která na sebe bere povinnost uspokojit pohledávku vůči věřiteli, pokud tak neučiní dlužník. V tom případě se ručitel stává osobou zavázanou věřiteli stejně, jako dlužník.

Ručení se nejčastěji používá u úvěrů a půjček, kdy věřitel vyžaduje zajištění úvěru, které není sám dlužník schopen splnit.

 

Zadržovací (retenční) právo

je právní institut, jehož podstatou je oprávnění držitele cizí movité věci, kterou má legálně u sebe v držbě, zadržet ji k zajištění své splatné pohledávky vůči vlastníku takové věci, či, šířeji řečeno, vůči osobě (i nevlastníku), které by jinak takovou věc byl povinen vydat. Například je oprávněn zadržet automobil autoservis, kterému vlastník vozidla vozidlo svěřil k opravě, ale nyní chce vozidlo vydat, aniž by uhradil cenu opravy. Osoby jednající za autoservis, které uplatní zadržovací právo k vozu se tedy zadržením vozu (věci) nedopouštějí deliktního jednání (krádeže, neoprávněného užívání cizí věci apod.). Současná právní úprava zadržovacího (retenčního) práva je obsažena v ustanovení §§ 170 - 179 Občanského zákona (zák. č. 40/1964 Sb.